Ukrajina na kole červen 2018
Zkraje roku jsem přemýšlel kam na kole. Volba padla na Ukrajinu, dokud je relativní klid jak válečný, tak turistický.
Platba šla poněkud později, takže žádná sleva first minute. Jen věrnostní, přeci jen s nimi jezdím už dlouho.
Sice jsem se těšil, ale mezitím měnil doma okna, postupně dvě a pak tři. Naštěstí je nás doma jeden a nevadí, když odjedu od rozdělané práce.
Odjezd se rychle přiblížil a najednou byl pátek, den před jsem sbalil – vešlo se vše do 12 litrového batohu. Pak ještě natrhat třešně a upéct bublaninu. Problém nastal s navigací, kam se mi žádným způsobem nepodařilo nainstalovat mapy. Nakonec to šlo nakopírovat do paměti. Čím novější technika, tím víc to stojí za prd.
Z práce jsem odjel klasicky se zpožděním, takový už sem. Metro mi ujelo před nosem, pak už to šlo. V půl páté, tedy půl hodiny před odjezdem jsem byl na Roztylech, předal kolo a otevřel tuplák piva.
Cesta byla celkem klidná, rozlámaní z busu jsme dojeli do Michalovců, dali snídani a jeli se odbavit na hranice. Tam to docela šlo, za krátko jsme byli v Užhorodu, prohlédli hrad, skanzen a šli na oběd. Viděli jsme cedule na Staropramen, Dudáka a ještě něco. Měli také místní nefiltr, docela dobré.
Pak jsme dojeli busem do Volovce a kousek za ním se ubytovali v penzionu U lva (majitel se jmenuje Leonid – ano, ano, jak bývalý tajemník). Večer jsme šli velmi rychle k vodopádu, zpět na večeři už jsme nestíhali, tak průvodkyně ulovila nákladní Zil se sedačkami na korbě. Odvoz byl teda docela rychlý. K večeři velmi dobrá polévka a klobása s kaší. Pak brífink.
Ráno nás popovezl bus 40 km a pak přišla dost kamenitá cesta, kterou hodně lidí tlačilo, k jezeru Ozerce. Nakonec tam dorazili všichni, aby omrkli místo pobytu Foglara. Po fotce na padlém stromu jsem si objel jako jediný jezero (s černou vodou) a pak vyrazili zpět asi kilák na odbočku modré turistické. Ta byla úzká s mokrými kameny a kořeny, které hnusně klouzaly. Párkrát jsme si přelezli padlý kmen, ale jetelné to docela bylo. Dojeli jsme do bývalého muzea vorařství, které však před 10 lety spláchla povodeň. Pak po silnici do Svobody, kde měli v magazinu pípu. Museli jsme sice pár minut počkat, než paní dochladila, ale čepované pivko bylo. Trošku začalo pršet. Chtěli jsme jet vedlejší cestou, moc se nám ale nelíbila, tak 500m zpět a tam byla mnohem horší. Chvílema potokem, po kamenech, po dřevěných kulatinách, kráva si myslela že má přednost, no, vyhli jsme se. Pak to začalo stoupat víc, chvílemi bylo třeba tlačit. Na hřebínku ovšem cesta změnila skupenství na blátotlačku. Tlačení jsme si užili vrchovatě. Velikánské louže jsme se snažili objíždět, ale ne vždy to šlo. Když mi v blátě zůstala bota, nebylo to moc pěkné, vymáchal jsem ji v louži, fusekli taky a jeli - tlačili dál, pak už jen tlačili. V nejhnusnějším místě mezi borůvčím, po přenášeni mnoha padlých stromů jsme ovšem nevěřili vlastním očím – proti nám jelo 6 čtyřkolek! Měli s sebou motorovky a padlé kmeny přefikli. Ale stejně jsme si říkali, kdo je větší magor. Vrchol 1430m byla chuťovka. Kus dolů jsme stejně museli tlačit. Jak byla hláška, jemná šotolina přešla v hrubší štěrk – což byl eufemismus pro 15cm kameny. Protože byl časový skluz, na další vrchol a k jezeru už to neslo, střihli jsme to prudší, horší zkratkou podle potoka na silnici a valili jsme po ní přes 40 km/h abychom stihli byt u busu v šest – přijeli jsme 18:01, takže dobrý. Naložili zablácené biky a vydali se do penzionu.
Mají tady výborné polévky, nazdobené talíře s jídlem, pěkné porce.
Ráno nebyla dobrá předpověď, zataženo, po vyjetí začlo pršet. Naštěstí ne moc dlouho a do kopce se člověk zahřeje a není to tak zlé. U jezera Vito je nová asfaltka, která končí u hotelu. Původní cesta je přehrazena a odmítli nás pustit skrz, takže jsme se vrátili 600m, abychom si mohli vytlačit souběžnou hlinitou prudkou cestu. Byla ale pořád lepší než ty kamenité. Jelo se docela pěkně, v další vesnici byl skoro zámek, nebo ta budova tak aspoň vypadala. Pak na rozcestí se nám hrozně líbila orezlá maringotka, ve které byl klasický ukrajinský magazin, neboli prodejna. Dali jsme lahváče, paní nám nutila padesátník, to jsem ovšem nechtěli, a tak jsme si za to vzali dobrou sušenku. Ve sjezdu horší cestou kolega nezvládl techniku a poslal to šikmo ve vymleté koleji do díry, složil se na stroj, a tak udělal z předního kola osmu a napraskl ráfek. Chvíli se to rovnalo, aby aspoň prošel vidlicí a nemusel to vláčet na rameni. Opatrně zkusil jet – pak už jel skoro normálně, až jsme se báli za něj. Na nádraží jsme zjistili od babky co čekala, že vlak pojede až za 4,5h a tak jel s námi. Následující drsnější sjezd zvládl také, tlačil jen kousky. Dokonce jsme dojížděli za sluníčka, které se schovalo hned po dojezdu a začalo pršet. Hadicí jsme opláchli stroje, vyprali cyklohadry a dali sušit. Sušárna s klasickým brutaren je báječný vynalez. Jezdí sem prý 90% motorkářů z Česka a mají to pro ně dobře zařízené. Ráno bylo pěkně, což už byl pro nás trochu nezvyk. Majitel Leonid jako hlavní cenu pro největší útratu daroval lahev vodky s mašličkou a balonkem. Busem jsme vyrazili do Koločavy, podívat se na Nikolu Šuhaje loupežníka a s tím související záležitosti. Hrob jsme našli, vlezl jsem i do obrněného transportéru. Pak byla mírně neplánované cesta 50km, ve skutečnosti 60 po skoro asfaltu. V jezeře jsme dali koupel, která bodla a pak naháněli ostatní. Já jel jen 35, pak to odtahal Honza, kolem 40 km/h. Nakládalo se u řeky, vykoupali jsme se a zamířili do Lazeščiny, nejvýchodnějšího místa 1. republiky. Kupodivu byla asfaltka nová, pěkná, jen dojezd byl po zdejší polňačce.
Ráno byla cesta zas po asfaltu na Jablonický průsmyk, pak po zdejších cestách – necestách, ve Vorochtě oběd a pak jak na potvoru podél lyžařských sjezdových trati do krpálu. Co jsme si vyjeli, to taky sjeli. Byla krásná cesta po hřebeni s následujícím sjezdem po lyžařské sjezdovce (když se to jmenuje sjezdovka, tak jasně se jede, ne?!). S trochou odvahy to šlo, někteří šli pešo. Dojezd už po pěkném asfaltu. Večer šašlík a brífink.
Ve čtvrtek podle krásného počasí nastala vhodná doba na královskou etapu na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverla 2061m. Cyklo jsme jakž takž dali do základního tábora - srub, kde žije par chlapů a mají na prodej pár maličkostí. Třeba pivo (v basách pod postelí, lahvové), ale za pade. (museli tam ty basy dovézt autem) My tam chvílemi vláčeli kola horko těžko do občasných krpálů, po děsně kamenitých blátivkách, pěšky, fakt to místama nešlo vyjet. Byly tam i naskládané klády napříč, zanořené v bahně. U srubu jsme pozamykali kola a šli asi 2hod na vrchol a zpět. Nahoře to bylo jak na Václaváku, okolo 50 Ukrajinců – turistů (z druhé strany je přístup mnohem jednodušší), prodávali medaile, čaj, kafe a nějaké cetky. Trochu foukalo, ale šlo to. Na kolech jsme se vrátili k rozcestí, někdo to vzal zpět 27km, my jeli přes Kvasi. Dva si šli ještě vylézt vedlejší kopec Petros 2020. Pak se jelo docela dobře, až na závěrečný sjezd po hodně prudkém sklonu, chvílemi po trávě, většinou po kamenech a vymletých cestách od dešťů. Bylo to dost technické. Někteří to šli dolů pěšky. I nějaké pády byly. V obci občerstvení, pivo, kvas, sýr. A po asfaltu jsme to valili do penzionu. Snažil jsem se držet tempo kolem 28km. Až do Jaščiny, kde jsme dali pivko. Ti dva nestřídali, prý mne sotva uviseli. Dojezd už jen 3km, umýt biky (měli jsme k dispozici malého wapíka), odpočinout a na večeři. Ještě jsem vypral, pověsil to na šňůru. Ráno jsem naštěstí vstal kolem šesté a hadry sundal, bo pak přišla buřina a ceďák.
Ke snídani opět smažená vajíčka (před tím pelmeně, tam říkají varenica). A sladká tečka – koláček. Po jedenácté už nepršelo, tak část jela na jednu stranu, část na druhou. My jeli ve dvojici na lyžařské středisko Bukovel Tam byla spousta lidí, dost komerční. Narazili jsme na prodejnu čokolády, dali do kelímku banány zalité čokoládou z fontány a sebou na ochutnání pár kousků. Pak kilometr cesta po naprosto luxusní cyklostezce, souběžné se silnicí, ale nedokončené, na konci to rovnou přešlo do staveniště. Pokračování bylo 10km v hustém dešti - nic moc, naštěstí nebyla zima, v atombordelu se člověk hezky zapaří… V Jablonici ještě dobrou horkou polévku, pivo, čaj, navléknout se do těch mokrých hnusů a dojet z kopce a pak trochu nahoru do penzionu. Umýt stroj, aby to nenakládali zaprasené, horkou sprchu, něco na posilněnou a hodně lidí do postele. Jo, jsme zhejčkaný… Večer byl ještě film s Halinou Pavlovskou, jak hledala své předky – Huculy, na Ukrajině, docela zajímavý dokument ČT.
Poslední snídaně byla podobná, jako ty předešlé – těstovinové taštičky, tentokrát s náplní sýrovou, na pomezí brynzy, nějaká místní domácí výroba. Sladká tečka byla také, tradiční omeletky s kouskem jahody. Povedlo se mi rozlít hrnek čaje, slečna mi moc nerozuměla a dávala nový hrnek, místo hadru. Nakonec jsme to utřeli. Po snídani hodina na balení a odjezd v dešti. Kola byla naložena již večer.
Cestou byla pauza na geografickém středu Evropy, tedy jedním ze středů – různé státy si je nárokují. Tady to bylo takové dost po východňársku. Prošli jsme Mukačevo, většina si dala oběd. Já zkusil dojít ke hradu, ale u nádraží mi to překazil slejvák. S kafem to šlo přečkat pod stříškou a pak se svižným krokem vrátit k busu poblíž náměstí. Tam byly sochy, některé zajímavé a zvláštní. Hezká kovaná schránka u pošty, půlmetrová husa s foťákem, kovaná lavička s deštníkem atakrůzně. U mostu na zábradlí pidisoška kovářského trpaslíka 10cm – takové se občas dají najít i jinde.
Na hranice už to nebylo daleko. Na UA straně jsme chvíli čekali, popojeli, zase čekali a čekali a čekali… Přepálili jsme start, jak poznamenal kolega. Po hodině a půl nám vrátili oštemplované pasy, přejeli 100m na SK celnici a tam museli s bagáží krz halu – taková komedie. Přehrabovat se ve špinavých, zapařených, smradlavých hadrech se celníkům nechtělo, jen nahlédli, projeli pasy a šli jsme. Že se smí jen dvě krabičky cigaret, litr alkoholu a další omezeni jsme věděli a neblbnuli. Kolega si koupil kolovrátek, zvící třičtvrtě metru, trochu se bál, ale bylo to bez problémů.
Jako pohádku na dobrou noc pustili v buse Díky za každé nové ráno – takové tematické rozloučení s Ukrajinou. No a pak noční kodrcání do Česka.
Po týdnu tepla se dost ochladilo, takže jsme se ani nemohli ohřát po těch propršených dnech.
Dovolená byla cyklisticky moc pěkná, i když většina populace by asi nesouhlasila. Rvát se krpálem po šutrech a blátě v dešti lesem, není pro většinu normální, ale nás to baví.
Místní lidé jsou příjemní, samo mají svá specifika. Ceny pro nás hezké, třeba pivo v krámě 10 až 15 hřiven (asi 1hrv/0.9kč), polévky kolem 30-40hrv, jídla kolem stovky. Utratil jsem kolem 1500 hrv.
Silnice jsou ale fakt hnusně drncavé, málokde slušný asfalt a vždy jen kus. Po dálnici jsme jeli také. Kupodivu ani nebyl bordel všude kolem. Infrastruktura se stále zlepšuje, restaurace pěkné, většinou s wifi.
Výsadek pro mne byl domluvený u Naháče. Přebalil se a pak chvilku pokecal s kamioňákem, Byl to Ukrajinec, jel z Mukačeva – docela náhoda. Po třičtvrtě hodině a 14km mne už vítal můj dům. Poslední 3km sice v mírném dešti, ale to nevadilo. Hadry šly do pračky a já do sprchy. Po obědě ještě natrhat třešně a upéct bublaninu – prostě konec i začátek hezky na stejno.
Cesta dlouhá ale stálo to za to.