Prodloužení víkend v Krkonoších
Cyklo výlet do Krkonoš
Na červen byl naplánovaný prodloužený víkend v Malé Úpě. Ubytování zařizovala naše Dáša. Vyřídil jsem si dovolenou dva dny, ačkoliv jsem v podniku krátce – ještě v záruční době. Ve čtvrtek ráno jsem uložil bika Dáši a moje do vozu a i když jsem se snažil, vyrazil až v 9hod. před tím jsem ještě dal kolegovi klíče od domu, aby vzal sud piva. Není vhodné péct suda v autě na sluníčku. Do Pece pod Sněžkou jsem dorazil před polednem, zaparkoval, složil kolo, převlékl se a vyrazil podél potoka do kopce. Pak do většího kopce a tam bylo konečně pivo (Lesní bouda). Po pauze následoval sjezd do údolí a pak zase výjezd. Buď jsem jel 6, nebo 60 km. Další pivko bylo na Friesových boudách, kde je také pivovar v Andule. Zajímavé bylo, že bylo dole všude otevřeno, ale nikde nikdo. Viděl jsem ovšem kameru. Po nějaké chvíli přišel pán, že ale otvírají až v sobotu a že jejich pivo točí na hotelu. O nějakou tu hodinu později jsem se dohrabal do konce cesty – tedy na Luční boudu. Tam byl plánovaný cíl – nejvyšší pivovar v republice. Ubytoval jsem se, dal sprchu a s knížkou si šel sednout do restaurace. Jedno pivo, druhé pivo, borůvkové knedle, polotmavé pivo, horká medovina a bylo skoro 22 hod. Vrchní mne zkasíroval (žádná láce) a šel jsem spát nahoru do podkroví. Dal jsem turistickou verzi se spacákem za 400,- se snídaní. Byly tam ještě dvě turistky s krosnama. Podle mého skromného vybavení, prý hned věděly, že jsem chlap – tvrdily, když jsme se po chvíli potkali. V půl deváté následovalo přebalení a odjezd. Potkal jsem ještě Bohouše, ale zřejmě to nebyl ten, co hrál s Menšíkem. Jinak vypadal stejně.
Zcela proti zákazu jsem vyrazil na Sněžku. Dost šílená kamenitá cesta. Za 33 minut byl vrchol. Potkal jsem pouze gruppu polských dorostenců, kteří mne zdravili „čest“ a vedoucí pokřikovali „pán sportovec“ – nebo tak nějak – špatně už jsem vnímal. Nahoře následovalo focení a sjezd. Rychlost fakt nebyla závratná, kolem 17km/h. Ještěže mám 29‘ a podhuštěná kola.
Pokračoval jsem na Výrovku a doleva na Modrý důl. Po červené turistické to moc cyklo nebylo, kousek jsem i šel pešo, ty odvodňovací kanálky jsem nedal. Tam mne zdravili tůristi, ukazovali, že jsem jednička. Spíš jsem si připadal jako cvok. V Modrém dole jsem si prohlédl chalupu, kam jsme jezdili s tátou 20 let, jen v zimě. Byla zavřená, ale stejná jako před léty.
Po sjezdu do Pece, jsme se potkali s naší pěší výpravou, mířící na Obří důl. Hnedle pak následovalo pivko, převléknutí, odložení věcí do auta, koupě chleba a borůvkového koláčku a další cesta na kopec – tentokrát na Růžovou horu. Tam byla cedule KRNAPu, dle logiky poněkud nesmyslná. Píšou, že se dál nemá jet, jelikož se ničí příroda. Ale do sedla je dlážděná cesta a tu asi těžko poničím. Pochopil bych to někde v lese přes kořeny, ale ne tady. Budu jim muset napsat, co to je za kravinu.
Otočil jsem to tedy na Úpu, přeskákal šílené odvodňovací stružky, trochu vyjel kopec a sjel prďák do Pece. Zakoupil lahváče a kořalku a dojel k vozu. Přede mnou zaparkoval nějaký debil, přesně aby se nedalo vyjet. Já stál u zavřeného hotýlku, ničemu nevadil. Byla tam cedulka, že to je zavřené. Kousek jsem ho přestrčil, i když tam měl kvalt. Pak jsem ještě sel něco dokoupit a už tam byla zatažená ruční brzda. Evidentně mne pozoroval. Naštěstí už mezera mezi ním a skalou byla větší a protáhl jsem tama vůz. Fixou jsem mu napsal na sklo, že je debil. Mrzí mne, že jsem mu nevyškubl ventilky. Měl pražskou značku, ale cedulku z Trutnova, tak asi nějaký místní blb! Nakonec kamarádi zjistili, že to je asi majitel hotýlku a schválně je zablokoval. Nakonec vydyndal stovku jako parkovné.
Dojel jsem pak v klidu na chatu 6km, dal pivko, sprchu, ochutnal co jsem našel a šel si číst. Na ostatní jsem čekal docela dlouho. Vynesli jsme pivní sudy, pípu, povlečení a šli debužírovat. Pavel k tomu hrál na kytáru, zapěli jsme, popili a v půl druhé šli spat. Večer v pátek (tedy v sobotu, v noci, kolem půl druhé) jsme dopili Bernarda (20litrů) a tak přišly na řadu Svijany (15litrů).
Ráno si šla Dáša zaběhat se psy, Pavel jel ke sklenáři s rozbitým oknem, připravili jsme si pláštěnky a pozvolna se připravili na výšlap. Všichni šli na Sněžku pěšky. Já jel na Horní Malou Úpu na kole. Je tam pivovar Trautenberk, ale netočí, jen prodávají. Pomezní boudy byly zavřené a tak jsem pokračoval na polské straně lesní cyklotrasou na Opawu a Žacléř. V Zeleném mlýně dal gulášovou polévku, dobrou, a Krakonoše. Malinko mrholilo, ale jen chvílemi. Následovalo dlouhé, dlouhé, stoupání s převýšením 400m, s tím, že na posledních 2km bylo 260m – docela chuťovka. Pak od Rýchorské boudy následoval sjezdík na Maršov a další krpál 1,6km – 190m – ALE: kus byl dle navigace 37%, prvních 400m kolem 20% a více. Dojezd do Úpy skoro po vrstevnici už byla sranda. Poslední 1,5km po silnici z kopce a výšlap na chatičku.
Před 18h jsem tam byl, dal sprchu, kuřecí stehno s kouskem br. salátu, pivko, panáčka a četl si. Ostatní přijeli a přišli docela pozdě, myslím, že kolem 20h. Ještě jsem trochu zatopil, byla zima. K večeři byl guláš s knedlem a spousta dalších dobrot. Následovala zase veselice, kytara a setrvání v družném duchu zase skoro do půl druhé.
Nedělní ráno bylo opět zatažené s předpovědí přeháněk. Dáša se mnou jela už na kole, ostatní naplánovali výlet do pevnosti Stachelberg u Žacléře. Dle popisku se jedná o největší pevnost pohraničního opevnění. O ní jsem ani nevěděl, ale operativně jsme změnili trasy, abychom se tam také mrkli. Nejprve se vydrápali pěšky strání na horní cestu, dojeli do Malé Úpy, přes Lysečinskou boudu sjeli na H.Albeřice (na tachometru jsem naháněl nějaký ten rekordík – 70km/h padlo), kopírovali hranice, cvičně vyšlápli Rýchorskou boudu, kde jsme dali pivko a buchtu. Omrkli jsme poníka Leontýnku a dohadovali se s obsluhou, co to mají na zdi za stažené zvíře. Vypadalo to jako obrovská lasička, ale paní tvrdila, že to je liška, jen tmavá – z nějakého chovu. No, nevěřili jsme. Sjeli jsme po červené a cestou potkali bunkr, kam šlo vejít a omrknout i spodní patro. Po příjezdu na Babi jsme samo šli na rozhlednu Eliška se sochou Rejčky. Pevnost jsme omrkli jen svrchu a uvnitř na kase koupila Dáša turistickou známku. Dle dotazu je prohlídka na hodinu a protože už bylo půl druhé, nešlo to stihnout v rozumném čase. Vrátili jsme se kus zpět, v Antonínové dole v penziónu dali pivko a polévku. Paní přišla, jestli zaplatíme, nebo si ještě něco dáme, že se můžeme zúčastnit malé bohoslužby v kapličce, že tam jdou. To jsme nechtěli a vydali se dál na Maršov. ZASE jsme si dali ten krpál, tentokrát oba. Raději jsem jí opatrně připravil, že to tam je fakt prudký, ale už mne zná, nereptá a jede. A taky to vyjela! To byl konečně kopec, kde jsem ji trochu ujížděl, protože jinak Dáša je nabušená a začíná mi trochu dávat na frak. Tady se konečně projevily ty moje kilometry. Jinak bych asi neměl šanci. Ovšem sluší se smeknout před dámou na kole s jejím výkonem! A to ještě působí psychika, když se přijíždí a asfalt se zvedá tak, že člověk až diví, že jim to nesteklo dolů. Odměnou byly následné vyhlídky.
Ve třičtvrtě na pět jsme dojeli k autu, poskládali do něj kola a šli na boudu. Dáša nechtěl nosit cykloboty dolů a tak šla bosa. Po lehké večeři, kdy byly nějaké ty zbytky a ocintky jsme douklidili, zavřeli okenice a odešli. Ostatní už byli dávno pryč. Odjezd byl asi 18:45 a domů to trvalo do devíti večer. Vyložili jsme a šli trochu zfackovat nepořádek.
Celkově jsem hodně spokojen. Dle předpovědi mělo hodně pršet s buřinama, ale bylo jen pár kapek. Teplota nižší a foukalo, ale to se tak nějak na horách čeká. První dva dny kolem 40km a 1500 m převýšení, další dva dny 50km a přes 1500m převýšení – to je docela slušná porce. Aspoň pro mne – pocházím od Poděbrad, kde je nejvyšší kopec přejezd přes dálnici… Cenově hezké, až na tu Luční. Škoda, že kamarád ze Žacléře nebyl doma – pokecali bychom. A i tu pevnost by stálo za to prozkoumat. Před akcí jsem ještě zakoupil novou přilbu – naštěstí nebyla testována. Zase nedělám kraviny, i když několik nebezpečných momentů se našlo. Hlavně ty odvodňovací stružky jsou nebezpečné. Šel jsem na dorazy v odpružené vidli – taky se musí otestovat.