Marmeláda

Aneb: Jak jsem vařil uhlí

Letos konečně příroda zahrádkářům trochu přála a urodily se  třešně. Bez červů, plísně a v dost velkém množství, takže ani špačci a kosáci to nedokázali zdecimovat.

Natrhal jsem několik košíků, každý trval skoro hodinu. Brácha dostal jeden, trochu sousedi a zbytek jsem chtěl rozvařit na marmeládu.

Vzal jsem tedy ruční odpeckovač po dědovi a další hodinu peckoval. Hmotu jsem pak vařil v hrnci pozvolna několik hodin, přidal cukr a naplnil do skleniček. Prostě normální postup. Po dvou dnech jsem šel pro další várku. Jenže už byl večer a tak jsem si chtěl už také odpočinout. V domění, že vařič je vypnutý, jsem si klidně šel dřímnout. Probudil mne strašnej smrad - jak je jasné, vařič vypnutý nebyl. Na dně byla třícentimetrová vrstva černé uhelné hmoty. Nejdříve jsem to vydloubal nahrubo nožem, pak napustil vodou na den a pak drhnul drátěnkou. No a nakonec jsem to za stálého míchání vyhodil (abych parafrázoval TV recept: přidáme to i ono, mícháme a mícháme a za stálého míchání vylejeme do záchodu).

Mám krásný nový hrnec, nerezový, drahý.

Závěr je: když se dělá takováto věc, je třeba hlídat, nebo na to mít strojek, který maká sám.