Zase na zemi
Tak jsem si říkal, že mně už dlouho nesrazilo auto...
Tedy tentokrát ne, že by mně přímo srazilo, ale otevřel řidič dveře a už jsem se válel. Ne, že by se mi to stalo poprvé, ale tentokráte to bylo poněkud tvrdší. Po škrtnutí o kraj dveří, což byl mžik, jsem byl náhle na asfaltu a po překulení se zastavil. Po chvilce jsem si uvědomil, že za mnou je auto a NAŠTĚSTÍ to ubrzdilo půl metru ode mne, takže jsem nebyl ještě navíc přejetý. Trochu jsem se sebral a s hekáním se zvedl. Moc to tedy nešlo, kelky se mi klepaly... Zjistil jsem odřená a naražená kolena, lokty a tak porůznu. Větší problém byl po spatření malíčku pravé ruky - byl zepředu rozseknutý a nehet jen tak visel na krajíčku. Pchopitelně z toho docela tekla krev. Vedle zastavil pán s Tranzitem, promptně vzal balíček 1. pomoci a šel ovazovat. Paní od řidiče, co měl vinu, byla šikovnější a tak mi to omotala a já chtěl odjet na kole do nemocnice. Protože se to stalo na konci Říčan, klidně bych ten kilometr dojel. Pán ale nedal jinak, že kolo naloží do Tranzita a doveze mne. Pravda nebyl jsem ve své kůži a asi to na mne bylo vidět.
Tímto svému neznámému dobrodinci ještě jednou děkuji, i když tohle asi nebude číst.
V nemocnici jsem po chvíli bloudění zaklepal na chirurgii, kde se mne ujala mladá paní doktorka a sestra. Po upřesnění události se na to koukla a rovnou mne poslala na rentgen s podezřením na poškození kosti. To se bohužel potvrdilo - měl jsem rozdrcený konec kosti. Po návratu do ordinace mi řekla, že menší kousek odstraní a zbytek mi snad sroste. Tedy, že bych skákal nadšením, to zase ne. Neskákal jsem vůbec - hezky jsem si lehl na lůžko a připravil se na právo útrpné. Nejprve injekce ze 2 stran - to bylo dost bolestivé. Pak se do toho chtěla pustit, ale musela ještě chvíli posečkat - nějak mi oblbováky zabírají pomalu - mám to vyzkoušené od zubařky. Pak tedy začala minioperace. Odstranila snadno a rychle zbytek nehtu - lůžko sice rozseklé, ale nehet prý bude - časem. Pak vypreparovala malý kus kostičky, větší nějak porovnala a prst zaštupovala.
Při tom jsme žertovali na téma "sportem k trvalé invaliditě". Prý vídá nějakého cvoka denně na kole ve Svojeticích - jo to jsem já. Pak jsme probrali, že to mám skoro jako můj šéf, na nějž si pamatovala (ale ten si to rozřízl o sklo před 3 dny). Nakonec mi předepsala nějaké antibiotika a něco proti bolesti a já šel.
Volal jsem ještě kolegyni, že se nemohu dostavit ve věci úřední na OÚ a vzápětí mi volal kolega z obce, že nemám blbnout a že mne odveze autem - jinak bych jel do lékárny a pak domů na kole - vždyť jsem neumíral. Musím uznat, že odvoz byl dobrý nápad a tímto Pavlovi děkuji.
Doma jsem ještě musel zaskočit ke stánku, odkud volal soused, že má pro mne ty okurky. Když už jsem tam byl, dal jsem jedno točené, protože pak už byly na řadě prášky a na ty se pít prý nemá - ale věřte doktorům... No další už jsem nepil, pro jistotu. V deset jsem dal prášek a pak po 8 hod začal cyklus dalších.
Pochopitelně naražené končetiny se hezky rozležely a večer jsem začal mít problém se schody. Ještě, že jsem volal šéfovi, že budu potřebovat volno. Rovnou se ptal, jestli mně už zasse srazilo auto - no jo, jsem tím už známý.
Tak zase za 2 roky na zemi.