cyklovíkend aneb 250km
Víkend na kole
Pod vlivem diskuze na bike foru – bickepaking, aneb na kole nalehko, jsem si řekl, že jsem už dlouho nespal pod širákem (naposled před měsícem v Rakousku) a že vozit moc věcí je zbytečný. Trasu jsem plánoval tak baj vočko na jih Čech. Jenže komplikace byly s večerním časem, kdy jsem usínal, byl u stánku na pivo a kořalku a zase usínal. To se pak blbě plánuje. No nakonec se podařilo, nacpal jsem to do navigace a šel si dáchnout.
Ráno byl plán vyrazit kolem osmé, ale sem spal a nepřipravil nic, takže odjezd byl o hodinu déle, což pak chybělo.
Vyrazil jsem klasicky na Hlásku, pohledem se rozloučil se Struhařovem na Mikešově cestě a pozvolna jel na Hrusice přes Myšlín, kde jsem tradičně rozehnal ovce, a odkud jsem tradičně odvezl nějaké to hovno na pneumatice. Z Poříčí podél potoka po červené TC, je krásná cesta, Měsíční údolí má jeden krásný úsek se skalnatou „zátokou“ s rybníčkem, pak se kousek tlačí a přijede se do Konopiště. Na parkovišti zrovna nafukovali horkovzdušný balón a tak jsem dal pivo a sledoval plnění a vzlet. Balón byl ještě dlouho vidět, byl neznatelný vánek a tak měli jen nepatrnou rychlost. Po většinou turistických cestách jsem dorazil do Votic, kde bylo první plánované dobytí rozhledny. Ta je ve věži kostela a leze se tam po dřevěných žebříkách mezi trámy, všelijak se člověk proplétá až do báně, kde jsou padací dveře na ochoz. Těsně pod nimi je šílené mračno mušek a jak jsou čidly rozsvicovány postupně žárovky, ty potvory se začnou bláznivě rojit. A také venku. Rozhled je trošku horší, přeci jen je město v ďolíku. Hned naproti je hospoda – penzion U modré kočky, kde byla ovšem nějaká akce, zahrádka zadaná a tak jsme se trochu tísnili uvnitř. Do toho tam chvíli řvalo dítě, přišla rodina s čoklíkama, průvanem se zabouchávaly dveře – no Disneyland hadr. Vrchní nám doporučoval prohlídku věže, kterou jsem tedy už měl za sebou – jeho táta tam prodává vstupenky. Tak mu dělal reklamu. Mimochodem moc příjemný pán. Po obědě byla cesta přes Ameriku (konečně jsem tam tedy dojel a ani nebyl třeba parník přes oceán!) do Miličína, kde je již nefunkční kamenolom. Ovšem kousek před ním je Kalvárie, což je na více místech, ale u toho je dokonce torzo skokanského můstku – to překvapí.
V Táboře po chvíli bloumání po náměstí a focení Jana Žižky s tradičním palcátem, přišla chvíle na třetí pivo a odpočinek. Před tím jsem se ještě koukal na Jordán, což je fakt veliký rybník obsypaný lidmi a dokonce i nějakými plavci, ale teplo už moc nebylo.
Pochopil jsem však, že do Týna to už nestihnu, chyběla ta hodina z rána. Podél Lužnice byl tedy závěrečný úsek do Bechyně. Kousek za Táborem je geologická expozice kamenů pod širým nebem, zbyl ale čas to pouze vyfotit. Po červené TC byla sice krásná trasa s výhledy na řeku, mlýny a přírodu, avšak pomalá a trochu technická. Bohužel se to stočilo přímo na západ a chvílemi mi slunko svítilo přímo do xichtu a vlastně tu a tam nebylo vidět kudy jedu, takže o to více klesla rychlost. V Příběnicích u podhradí ňafal male yorkšír, což měl štěstí, jinak bych ho mohl v trávě přehlédnout a přejet. Vyfotil jsem unikátní Stádlecký řetězový most a od Dobronic se nedokázal probít podél vody přes dvoumetrové kopřivy. Sice tam někde byla údajně cesta, ale absolutně neudržovaná, takže zbytek do Bechyně byl již po silnici. Těsně před městem po levé straně je nějaká částečně do země zapuštěná stavba s půlkruhovým schodištěm, ale bez označení. U značky města akorát zapadlo slunko v 19h a tak na náměstí do hospody na večeři to bylo již potmě. Musel jsem si vzít „šusťáky, dost se ochladilo, jak zalezlo slunce. Dal jsem 3 Platany a špagety. Trochu mně překvapilo, že mi přinesli lžíci bez vidličky – no co, byl jsem na vojně, tam jsme jedli „bagrem“ normálně, ale v restauraci to je divné.
Po půl desáté jsem zapnul ledku a po žluté se vydal hledat místečko v lesa na přespání. Ledka je trochu slabší, ale jet se dá, naštěstí navigace vedla po nějaké cestičce. Po 6km už jsem toho měl dost a našel lesní cestu s odbočkou a příhodné místu za chroštím. Vybalil karimatku, spacák, převlékl se do moiry – dlouhé triko a „podvlíkačky“, schroupal tatranku a šel spát. Na nebi hvězdy, klídek, pohodička – krásná noc.
Ráno jsem vstal před sedmou, dal jogurtový nápoj (v umělé lahvičce se to nerozbije) a nějaký koláček. Na sebe cyklo kraťasy, dres, na to druhou vrstvu – to v čem jsem spal a třetí větrovku a šusťákové kalhoty, které se dají sbalit do kapsy. Bylo 6°C a venku z lesa teplota spadla na 3°C a všude parádní mlha. U Dražíčského Březí je obnovený kamenný kruh, jako megalitická stavba a kus za ním osada Souložnice. No zas takovej zážitek to nebyl. Za Jetěticemi je obora, kde je zákaz cyklistů (nechápu proč?) a cesta pokračuje vlastně přes roh obory. Stačilo by tedy zřídit pěšinku v délce asi 50m a dá se to pak objet. Jenže to by musel někdo myslet hlavou. Asi se nebudu vracet třičtvrtě km do kopečka a objíždět to. Další problém nastal u Hrejkovického potoka, kde nejprve nebyla k nalezení cesta, po zásahu lesáků se to tam dost změnilo a zadruhé chyběla lávka přes potok. Po chvíli hledání jsem se tedy zul a přebrodil. Aspoň se mi prokrvila chodidla. Na kraji Kučeře je opuštěný stojan na naftu, zřejmě kdysi pro JZD a v obci kostel s velikou krásnou freskou. V Kostelci nad Vltavou je zase na domě nádherně opravená freska s Přemyslem oráčem a hned vedle hospoda, kde jsem měl konečně pivo. Chtěl jsem mít další zářez na rozhledně a to na Koňském vrchu, ta je však dlouhodobě uzavřená. Takže další byla na Onom světě, kde jsem byl s kamarády rok před tím, ale jen na obědě, nikoliv na dřevěné věži. Což jsem napravil. V penzionu jsem chtěl jídlo, ale byla tam značně otrávená slečna s fialovými vlasy a tetováním, která všem říkala, že to je vlastně zavřené a jen na objednávku. No nakonec jsem dostal zeleninový salát (dobrý), další cyklista klobásu. Pak ještě přišli 3 důchodci a těm už nedala nic. No jednání na facku, mohla aspoň pivo, limču, něco, cokoliv, když vidí starší unavené lidi. Evidentně tam byla za trest – má se na to vybodnout.
Za Červeným mlýnem jsem nedokázal projet po modré TC zase skrz kopřivy a vzal to tedy po cestě přes louku. Tam byla ale závora a cedulkou Zákaz vstupu, v ohradě je plemenný býk. Riskl jsem to a projel. Bejk byl asi někde ve stádu o kus dál a nevšímal si mně. Pokračoval jsem na Sedlčany, kde bydlí kamarád, nebyl však doma a tak bez zastávky pokračovala cesta k domovu. Objížděl jsem Drahoušek a stále váhal, nakonec mi to nedalo a na rozhlednu dojel ten třičtvrtě km s vědomím, že už jsou čtyři a zas dojedu potmě. Rozhledna to je krásná, stála za to. Pak už to ale šlo hodně po silnici z časových důvodů to terénem fakt nešlo stihnout. Profrčel jsem Neveklov, Týnec, Poříčí a Čerčany. Tam už jsem ale dal zase terén přes Hlásku, zase nejsem taková sralbotka, abych to dával po asfaltu Mnichovicema. Do Struhařova dorazil těsně po západu slunce, vyšlo to teda dobře.
U stánku jsem chtěl samozřejmě dojezdové pivo, jen co začala točit, prsklo to a došel sud, musel jsem se tedy spokojit s Kozlíkem 11°. Doma sprchu, rozhodit vyvětrat spacák a oblečení, hodit na pánvičku cibulku, klobásu, fazole, kousek chleba k tomu a přeci jen tu plzničku. Pak jsem šel spát – ráno normálně do práce (pochopitelně na kole, ještě že na druhém, abych si odpočinul od tohohle).
V sobotu 120km – 1900m nastoupáno, v neděli 133km – 2100m. Průměr přes 14km/h je slušný, vzhledem k profilu tratě. Nohy trochu unavené, druhý den to docela šlo a v pondělí taky. Zadek mně ke konci bolel, zřejmě trochu zapařená kůže a odřená, jinak žádné problémy.
Příště to chce kratší, kolem stovky, jinak se to nedá časově zvládnout. Ještě něco vymyslím.