Cyklo dovolená s kamarády v Itálii - Toblach

Itálie okolí Toblachu 2016

Začátkem léta jsem dostal nabídku na dovolenou v Itálii. Když už mi v nové práci dali volno a nevyšly plány ze začátku roku, docela jsem se někam těšil.

Podařilo se mi najít MTB mapy do Garmina a tak jsem několik večerů plánoval pomocí fotomapy od Seznamu trasy. Nebylo to jednoduché, terén neznámý, legenda trochu zmatečná. Nakonec se to nějak zpytlíkovalo.

Pobyt byl naplánován od pondělí, ale protože kamarádka Dáša chtěla polítat na paraglidu, vyrazili jsme v pátek večer po práci v 18h. Fórek byl v tom, že jsem v noci musel odlehčit po několika pivech z večerní hospůdky a vzpomněl si, že skoro nic nemám nachystáno. Takže ve dvě ráno jsem chystal vybavení, věnoval se biku, smažil řízky a tak. No a v půl páté se nachystal a jel normálně do práce.

Doma odpoledne byl jen plátek uzeného a pak už jsme jeli. Silnici do Benešova opravují a tak se jelo pozvolna. V Č. Budějovicích jsme to zapíchli a po chvíli hledání zakotvili v pizzerii. Tam odtud řídila Dáša, ale těsně co jsem začal podřimovat, přišlo Dvořiště, tankování, nákup rakouské dálniční známky a tak jsem se zas probral. Dáša to tradičně moc dlouho nevydržela a po nějakých 50km od hranic to zapíchla u benzinky na parkoviště, jinak by usnula. Takže jsem za to zase vzal, kolem půlnoci míjel Salzburk, tam mi trochu pomohla s navigací a v půl druhé jsme dojeli na místo určení a to do Werfenwengu. Na nějaké malé odbočce jsme zaparkovali a o pár metrů dál šli nocovat pod širák v lese.

Ráno jsme popojeli do obce, odstavili auto na parkovišti a dělali snídani – kafe, závin, kousek uzeného na chuť. Mohli jsme klidně spát tam, jako několik dalších, ale v lese to bylo měkčí a romantika s hvězdami nad hlavou.

Dáša vzala batoh, šla koupit permanentku na lanovku a lítat. Já se balil déle, vyrazil v deset a drápal se pod kabinkama, rychlostí 10 výškových metrů za minutu. Za hodinu v hospůdce, pivko za 4€ a začal jsem psát deníček z cesty.

Pokračování bylo ještě k horní stanici lanovky, kde bylo startovací místo paraglidistů. Tam jsem musel kus tlačit, cesta byla z té strany pro pěší a prudká. Ještě přendat kolo přes plůtek. Normálně mají na cestách takové jakoby turnikety, ale z laminátových tyček, zřejmě s počitadlem osob a pro pěší otočné. Nahoře byla zrovna Dáša, chystající se na let a tak jsem alespoň mohl natočit start.

Dolů z kopce jsem visel na brzdách a bolely ruce. Z 1850 m jsem zklesal k Drávě do 540 m. Ve městě Werfen dal pivko a při sezení pod slunečníkem začal poklimbávat. Další cesta vedla na hrad, který jsem jen okoukl a hodně prudkou pěšinkou sjel zpět do města. Podél řeky byla stezka, nemusí se tedy člověk plácat mezi aut po silnici.

Návrat do Werfenwengu jsem vybral podél horské bystřiny, takže do prudšího kopce po úzké cestičce. Kousky jsem musel tlačit, po kořenech a kamenech to místy nešlo. Zpocený a unavený dojezd za plného slunce byl k rozpálenému autu, byť mělo pootevřené okýnka. Přeparkoval jsem do stínu, dal poslední pivo s řízkem a pozoroval Dášu v luftě. Ta si to užívala celý den, nějaký let prý skoro 3 h.

Odjeli jsme za vesnici, vykoupali se v umělém rybníčku a jeli do další destinace ve městě Greifenburg. Nocovaní opět pod širákem na louce, s odjezdem za tmy po deváté. Ještě nám přeběhlo přes cestu stádečko srnek a pěkných jelenů. Ráno se válela „mlha na blatech“, lítali komáři, bučely krávy, no prostě krása. Na mopedu nás přijel zkontrolovat starší sedlák, zjevně mu louka patří, ale pohoda, nevyháněl nás. Nesmí se to dělat masově, normálně je třeba jezdit do kempu, jenže takto to je krásnější, aspoň pro nás. Pak ještě jel na čtyřkolce mladej farmář, ale to jsme již odjížděli.

Dorazili jsme za chviličku do kempu, respektive před něj. Snažili se zaparkovat pod strom do stínu, vybalili propriety a domluvili se na itineráři. Mezitím odjela dodávka s várkou paraglidistů a tak Dáša musela čekat na další vývoz. Vzal jsem dres, tentokrát s krátkým rukávem, den před tím bez rukávu a spálil jsem si ramena. Odjezd byl až v 11h a po projetí města to šlo hnedle do plnejch a tak to zůstalo 2h. Zase co 1min, to 10 výškových metrů, rychlost jsem se snažil držet nad 6 km/h. Sice celé po asfaltu, ale únavné. Ve 13h byla vytoužená pauza s pivem. Když jsem říkal, že platím, řekl, že tři padesát – byl to Slovák. Dál to šlo po vrstevnici, asi 3km do další hospůdky na pivo a opatrně, potají vlastní řízek. Sjezd byl prudký, na štěrku, ruce bolely. Závěr podél řeky po rovince už byl pohodový, kolem kukuřice, přes vyschlé koryto potoka ke kempu. Šli jsme zaplavat do bývalé pískovny, dnes plovárny u jezera. Přespání jsme dali na parkovišti, no nebylo to ono, nedaleko silnice. Ráno přelétávalo hejno vran, krákoraly, jak kdyby je za to platili, všude industriální hluk…

Probudili jsme se poměrně brzo, Dáša si šla zaběhat. Chtěla tak kolem 8km nakonec dala 15km. Vzala to přes most na druhou stranu no a holt další most byl dál, než myslela. Dle oblačnosti to nevypadalo dobře, vyvezl jsem ji na kopec, chudák auto, zase sjel, začal se balit na kolo, mezitím přistála, takže jsme se dohodli, že pojedeme na kolo. Jenže mi začala škrtat brzda, takže jsme to stornovali. Autem jsme jeli do Lienzu, kde měli brzdové destičky, nabrali benzin a dojeli do penzionu. Cestou začaly hrozit mraky, v Toblachu už pršelo, ale v autě to nevadí. Ještě jsme zakoupili pětilitrový demižónek vína. V penzionu už byla část ostatních, zbylí dorazili postupně a tak jsme se průběžně vítali, „jedli pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli“.

Ráno bylo celkem klidné, po snídani jsem začal montovat destičky, což se mi moc nevedlo. Dělal jsem to poprvé, pístky byly poněkud vyjeté, roztahoval jsem to šroubovákem, nakonec mi poradil zkušenější, že musím malinko odpustit kapalinu, jinak se to bude furt vracet a přibržďovat. Věc se podařila, stále jsem však běhal ve spacím úboru, tak rychle převléknout, popadnout cyklo věci, nasednout a nezdržovat. Trasa vedla po pěknejch singlíkách, pak skrz městečko Welsberg. Po stezce a pak po silnici na horu Strudelkopf. Tam jsme dali pivka, ale uvnitř, venku totiž foukalo studeně a byli jsme propocení. Museli jsme dát dvě – Forst – a pak jeli ještě dál. Všichni se vydali dolů, já se ale chtěl mrknout na výhled z vršku a tak jel sám. Bylo to jen něco přes 3km, za třičtvrtěhodinky jsem tam byl, kochal se krásnými výhledy a pak se vydal stíhat ostatní, abych nejel sám. Nebyli zas tak daleko. Sjezd byl také pěkný, několik stezek se vyloženě povedlo. Nějaký válečný bunkr, co prohlíželi ostatní, jsem nestihl. Pak jsme mrkli na vojenský hřbitov a dorazili do Toblachu. Ten jsme docela rychle profrčeli a začali stoupat přes hřeben zpátky. Tam jsem navrhl trochu jinou trasu, jenže to byl krpál, kde jsme museli 500m tlačit. Kolegové nebyli důrazní, aby řekli, že na mapě to je špatně. Sjezd z hřebenu byl moc pěkný. Dojezd pak v klidu po silnici asi 4km. Večer se grilovala krkovička a zase bylo dobře. K dobré náladě přibyla kytara a pak ji také doprovázely housle.

Ráno se chtěli přiblížit auty k Toblachu a jet někudy na Cortinu a Tre Cime. Tam už jsem několikrát byl a tak jsem si vybral poněkud drsnou trasu na konec údolí na rakouské hranice. Na posledním km už byla rychlost pouhé 4 km/h a moc to nechtělo jet. Byla tam malinkatá hospůdka, pivo chladili v bedně, kde tekla voda ze stráně. Zrovna jsem je vyrušil od oběda. Přestávku jsem už fakt potřeboval. Další cesta byla po treku, skoro, šel jsem pěšky, horko těžko tlačil kolo a doufal, že kusy půjdou jet. Šly, ale jen opravdu krátké, aj i dolů jsem musel tlačit a brzdit. Na hranice jsem došel no a ty 2km holt byla daň za výlet na kopec. Další pivo bylo v malé hospůdce, uvnitř evidentně bydlí, starší pán se se mnou snažil zapříst rozhovor, ale bylo to těžký. Německých slovíček znám opravdu málo. Nakonec přece jen trošku slov prosáklo. Zklesal jsem do městečka, a protože byly teprv 3 odpoledne, dal ještě jeden šestikilometrový kopec. Chtěl jsem z něj pokračovat po turistické cestě, ale ty dřevěné schody už byly na mne moc a tak následoval sjezd skoro stejnou cestou. Závěrečný úsek byl rychlej po boční asfaltce. Ostatní přijeli od Cortiny, měli prý za sebou asi 115km – taky dobrý. Já pouhých 40km, ale s 2000m převýšení. Večer jsme se cpali rizotem, několika pivama (a stejně jsem byl nedopitý), vínem a nakonec si se mnou dali trochu toho Jamesona.

Ráno se dohodlo, že vlastně každý jede jinam. Silniční kolo, horské, feraty, normální pěší výlet. Já vybral cestu údolím, pak skoro 3km pěšky, necelých 2400m a pak asi šestikilometrový sjezd 15 až 20% po šílený štěrkový cestě do vedlejšího údolí. Musel jsem hodněkrát zastavovat a odpočinout rukám, jak jsem furt visel na brzdě. Na kopcích byly horské krávy, tzv. Kamzíkovky bučivé, které šplhaly v prudkých stráních pro voňavou obživu. Konečně byla vesnice Anterselva di Sotto, s hospodou, kde šlo spočinout a dát zasloužené pivko. Hned vedle byl cyklokrám. No a pak jsem si to dal vlastně ještě jednou obráceně, jen o kus dál. Z 1100m do 2200m, pak pěšky nějaké 2km do hodně prudkého krpálu, po velkých šutrech, po louce mezi kravinama, vlastně kravincema a krávama, až konečně do sedla, odkud už byla vyjetá cesta od traktoru, po níž už se to dá mydlit na biku. Co bylo dobré, že kilometr pod tím byla hospůdka s pivem, to bylo fakt potřeba. Docela mi kručelo v žaludku a vzhledem k tomu, že přes den nic nejím a jedu na pivo, tak prostě je nutno alespoň 2x natankovat. Velké pivo tady znamená 4dcl. Tak to zase není žádná velká kalba. Večer se grilovalo, povídalo, zpívalo, pohodička, klídek.

Další den, páteční, naplánovali výjezd na Kronplatz. Cesta podél přehrady byla příjemná, stoupání po silnici únavné, za sedlem, kde končil asfalt, byl konečně hotýlek s pivem. Na asfaltu silničáři otáčeli, passo byl jejich vrchol. Pokračování bylo po stěrkovce se slušným stoupáním a vrcholový dojezd po ukrutnému krpálu na hranici jetelnosti. Zvon na vrcholu byl velmi fotogenický, vedle bylo museum Messnera a nezbytné restaurace. Na sjezd mne naštěstí ukecal Tomáš na singltrek. Bylo to dost prudké, ne moc technicky náročné, jen občas bylo třeba zastavit a protřepat bolavé ruce. Délka krásných 8,5 km. Návrat byl po stejné cestě. Chtěli jsme do pizzerie, ale mnozí jsme to přejeli. Večer bylo opět grilování.

Poslední cyklo den v sobotu už nebyl tak slunečný. Program byl poněkud roztříštěný. Já se opět trhnul ze skupiny, která měla v plánu jet podobnou trasu, co jsem již absolvoval a vybral skoro nejvyšší kopec nad Toblachem – Gaishörndl (2600m). Při plánování nad mapou, jsem pochopil, že půjdu část pěšky. Tak první dvě hodiny do prudkého kopce byla taková rozcvička. Kousek jsem si i zajel, asi 4 km/h byla příliš vysoká rychlost, než bych si všiml odbočky. Pak nastalo dlouhé tlačení z 2100m na hřeben, skoro do 2600m. Několik kousků šlo jet na biku. Na hřebeni jsem zahlédl něco barevného proti sobě. Nevěřil jsem – jel tam blázen na biku! Tak to bych fakt nečekal. Je pravda, že na dobrém fullu to šlo. Říkal mi, že to dal jet lze, takový singltrek, ale jednak na to nemám vhodný stroj, ale hlavně se bojím. Takže jsem kus šel, kus jel. Naštěstí to nebylo zas daleko do riffugia, kde měli ale jen třetinkové piva. Sjezd byl dost prudký, před Toblachem jsem to dal doprava a vyjel kopec. Takové desetiprocentní jsou tady skoro za odměnu. Tam bych sjížděl do „našeho“ údolí, ale nějak bylo brzy a tak jsem to ohnul doprava přes další kopec zase 2000m. Také bych byl nějaký nesvůj, bez obvyklých dvou tisíc metrů. V Tescu jsem zakoupil domů gorgonzolu, dojel po 17h do penzionu a šel se zklidnit pivkem.

Večer jsme ještě zajeli na pizzu a na pokoji si vesele povídali, popíjeli, plánovali a tak. Část odjela, další brzo ráno a my poslední po osmé, po klidné snídani.

Vydali jsme se na Lienz, Zelm and Zee, Salzburk, Linec, Č. Budějovice. Před Salzburkem jsem předal volant Dáše, která si před tím dala šlofíka. Dořídila to na hranice, už také ovšem začala skoro usínat. Na Dvořišti jsme dotankovali a jeli dál. Snažili jsme se najít normální hospodu s českým jídlem, hotovkou, ne žádné smažené minutky. Nakonec až u Tábora u Knížecího rybníka v kempu. Žádný zázrak to sice nebyl, ale najedli jsme se. Kolem Benešova se opravují silnice a tak je jízda krokem. Nabrali jsme asi půl hodiny sekeru a dorazili v půl šesté domů. Po vyložení a částečné debordelizaci jsme ještě skočili na plzničku ke stánku.

Najeli jsme 1500km, penzion od pondělí (odpoledne) do neděle (dopoledne) stál 73€, pivo v průměru 1€/dcl (takže třetinka 3€, půllitr 5€).

Statistika cyklo (ujeté km, nastoupané metry):

sobota  40           1570

neděle 39           1380

úterý     78           1937

středa   40           1988

čtvrtek 61           2540

pátek    76           2190

sobota  37           2080

celkem 370km  13 690m