Albánie na kole 2017
V zimě jsem začal přemýšlet, kam vyrazím na kolo. Několik destinací mně lákalo, nakonec vyhrála Albánie. Ještě byla v plánu Zakarpatská Ukrajina, ale ti už by mi moc šponovala dovolená.
Zaplatil jsem zálohu a oddal se sladkému snění a čekání. Doplatek byl zase pozdě, jak je při mojí zapomětlivosti obvyklé.
Tentokrát poprvé bylo třeba jet vozem. Normálně jsem jezdil z práce na kole, nebo metrem. Ale nyní z nové práce to moc nejde.
Prozkoumal jsem tedy mapu, zjistil, že lze zaparkovat o kus dál u paneláku.
V pátek od rána se mi moc nedařilo. Nejprve začalo pršet, takže do práce v pláštěnce, po cestě mi to klouzlo a já si vyrobil silniční lišej a trochu se potloukl. V práci trochu rozlil kafe. Radši jsem se tedy snažil dělat jednodušší práce. Odpoledne rychle domů připravovat se. Den před tim mi totiž přijel švagr a místo přípravy, dali několik panáků a piv.
Po čtvrté odpo jsem tedy přijel a rychle se začal chystat. Po páté odjel. Za Mnichovicemi zjistil, že foťák a brýle jsou doma, takže se vrátil 7km. Přijel v klidu za přítelkyní. Ráno mi opravila roztrženě kalhoty a rukáv po tom pádu a při povídání si vzpomněl, že stan, spacák a karimatka jsou připrané doma. Takže rychle zpátky v půl desáté 65km, vzít cestou benzin, vyzvednout rychle tábornické potřeby. A vyrazit do Roztyl. Ve čtvrt na dvanáct jsem dorazil, zaparkoval, otevřel pivo a nakládalo se.
Odjezd byl dle plánu v poledne a následovala únavná cesta přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko do Černé Hory. Dorazili jsme kolem 11hod. Vyložili věci a kola z busu. Černohorská větev se šla ubytovat do hotelu a naše Albánská přendala věci do dodávky, připravila biky a vyrazila na cestu.
Začátek byl k vývěru řeky ze suťoviska. To byl docela slušný pramen, jakoby z ničeho. Vraceli jsme se kolem busu, kde mezitím šoféři popíjeli a tak jsem dal malé pivo. Pokračovalo se na hranice s Albánií, kde nás celník vrátil do balkánské reality. ON je tam šéf! Nakonec jsme projeli. Padesát metrů za celnicí končil asfalt - jak příznačné. Ale bylo to jen tím, že tamtudy tekla řeka a vymlela to. Pak byl normální asfalt. Udělali jsme si zajížďku do konce světa - aspoň to tak vypadalo. Cesta tam jakoby pokračovala, ale jen vyježděná korytem řeky. Dali jsme si v místní hospůdce pivko, nebo vínko - dle chuti a pokračovali v mírném dešti do kopce. Netrvalo to dlouho a dojeli jsme do koncové hospody, kde jsme se chvíli občerstvovali a pak dojeli 700m do místního "penzionu". Bylo to hodně z prudkého kopce. Ve sprše tekla voda čůrkem a nebylo to možné moc regulovat - buď vařící, nebo studená. Postele nebyly pro všechny, tak jsme si ustlali v předsíni na karimatkách. Jen nad střešním okně byla 15cm škvíra.
Pustili nám topení , uschly tedy věci, jen ty mobily co tam lidi nabíjeli, nebyly na vhodném místě. Večer jsme šli zpět do kopce na večeři, většinou zelenina, kus masa. Někteří tam vydrželi prý do jedné do rána. Ráno tam byla zas snídaně. Celou noc lilo jak z konve a foukal hnusnej vítr. Báli jsme se ale zbytečně, počasí se umoudřilo akorát na kolo. Začátek byl 20km z kopce, 1000m převýšení, ale pak jsme si zas vyšlápli asi 600m ve 30°C. Kus cesty bylo po kamenitém povrchu, ale masivně se asfaltuje. Odpo pauza na pivo a pak kus 10km do hospody do ubytování. Z hospody byla alternativa po kamenité cestě, což bylo pro nás některé akorát. Bohužel to neustál tachometr a někde cestou vypadl z držáku. Ještě slušné převýšení. Zato sjezd z další vesnice po asfaltu - paráda! Večer bylo ubytování nad hospodou, ve které však do půl druhé do rána hulákali připitý Albánci. Večeři dávali hodně bohatýrskou a dost jsem se přežral. Samo, že následoval pobyt na karimatce se spánkem.
Ráno ke snídani bylo čevapčiči, vajíčko a fíková marmeláda - vše na jednom talíři. Ale taky dobré. Úterní cesta byla kupodivu do kopce - půlka a zbytek dolů. Nahoru trochu únavné, po 12km poslední vesnice s pivem a pak už jen dlouhá, dlouhá cesta po asfaltu vzhůru. V sedle ovšem restauračka, takže vše se v dobré obrátilo. Za odměnu nádherné výhledy v horách.
Sjezd byl asi 12km po hnusné kamenité cestě, při které se vyklepe vše co není hodně důkladně připevněné. Před vesnicí byl koupací vodopád, který jsme ovšem někteří projeli. Ubytko částečně v pokojích, část ve stanech. Skoro byl lepší ten stan…
Setkali jsme se s Francouzem, zde žijícím, který se naučil albánsky a provádí turisty.
Ráno nás odvedli k vedlejšímu domu. Byl to historický azylový dům - kulla, když zde byla krevní msta. Údajně tam byli v bezpečí, ale nesměli jít ven a tak tam byli zavření třeba i více let.
Celý den byla cesta po hodně hnusně kamenitém povrchu, 30km. Půlka dolů a zbytek do kopce. Prohlédli jsme si místní malou vodní elektrárnu s čínskými stroji, několikrát se cestou vykoupali v chladných říčkách. To bylo v úmorném vedru hodně osvěžující. Konec byl skoro na kopci u místní hospůdky. Hned jsme dali na občerstvení pivo a rakii. Postavili jsme stany na louce. Po večeři byla každodenní zábava a jako obvykle se dost pilo. Tedy jak kdo.
Další den byl sjezd po hnusné kamenité cestě. Je třeba odlišovat kamenitou a stěrkovou. Je to dost zásadní rozdíl. Ty šutry měří klidně přes 20 cm. A jízda je hnus. Visí se na brzdě, většinou se stojí a naklepává se člověk celkově. To bylo 25km. Pak hospoda a asfalt. Koupačka byla jak kdo chtěl v říčce. Šlo najít i zastrčené místo, kde nebyly třeba plavky. Kdo to má taky furt sušit. U hospůdky byla hezká jeskyně, docela velká, s jezírkem.
Dojeli jsme ještě 10km po novém asfaltu, dali jsme oběd, pivo, zmrzlinu. Pak přijel s náklaďáčkem, naložili jsme kola na korbu a jeli hodinu k jezeru. Tam bylo zase koupání . Následovalo 30km po křivolaké silnici s rozbitým povrchem. Svižným tempem 1,5 hod. Spaní v hotýlku, který stavěli Francouzi spolu s elektrárnou. Kolem té jsme jeli druhý den.
Večer ještě vařil průvodce Enya, původem Albánec žijící v česku. Bylo něco jako lečo. Jen měl teplotu, ráno ani nesnídal.
U elektrárny jsme dali někteří kafe, projeli tunýlkem 500m (hrbolatý povrch, skalnaté stěny, stoupání). V přístavu byla hospůdka. Jen překvapilo, že jsme jeli do kopce. Ale vlastně je to logické, když to je přehrada pro hydroelektrárnu. S mírným zpožděním jsme odrazili trajektem na tříhodinovou plavbu.
Pak jsme jeli po novém asfaltu, koupali se, stavovali se na občerstvení. V hotelu jsme dali pivo, pak čekali na oběd. Nakonec přišel vrchní, že se musí nejprve zaplatit to pivo, aby dostali jídlo. Číšník několikrát zapomněl objednávku, popletl placení… Vlastně všichni číšníci. Dojezd do Valbone, všude se staví, restauračka pěkná.
Ráno v sobotu výjezd 4km po asfaltu, až kde končil u pěkného hotýlku s kamennou fasádou. Pak další 3km po kamenech v řečišti řeky. Někteří to šli pěšky někam k vodopádku. Na posledním stanovišti jakoby hospůdka = dřevěný stánek, kde měl docela levno, pivo za 150 lek a rakii za 50 lek. Bůhví jak se uživí, měl tam i dvě děti, kolem 10 let, solidně oblečené, civilizace je už i tam. Zpátky jsme hledali jezero na nějaké odbočce, někdo ho i našel, já ne. Předrncal jsem kilometr pěšinky a vyplivlo mne to o kus dál na silnici. Takže to jistila hospoda s pivem po 2km.
Vraceli jsme se po té stejné cestě, takže moc zajímavé to už nebylo. Bylo brzy a ačkoliv koupání v říčce bylo docela dlouhé, raději jsem přidal ještě 12km okruh kolem města. Ubytko tentokrát v moc pěkném hotelu. Proti stanu na louce mezi kravami a sprše z hadice to je docela rozdíl!
V neděli byla trasa dlouhá 85km s pěkným převýšením. Dojezd u hospůdky s večeří a s nakládáním kol do busu. Sprcha pouze hadice na stromě. Odjezd byl až v půl dvanácté, kvůli rannímu dojezdu do Černé Hory. Tam jsme se dokodrcali kolem páté. Krz hranice to, na albánské poměry, docela šlo (asi v půl třetí v noci).
Z kempu, kde byla parta, co jela cyklozájezd do Černé Hory, jsme šli pešky asi kilometr do penzionu se ubytovat a nasnídat. Sice nejprve netekla voda a byly nějaké malé potíže, ale jinak dobrý. Dostali jsme snídani, rakii na přivítanou a šli se připravit na nějakou sportovní aktivitu. Takže nejprve na hodinu do postele, trochu se dospat. Většina jela na rafty, což mne moc nebere. Chvíli jsem ještě čekal kvůli počasí, pak přeci jen kolo vydoloval z vleku, vzal vybavení a vyrazil. Jenže průvodkyně mezitím odjela, já neposlouchal dobře instrukce, do města dojel jinudy, tam se zamotal a netrefil trasu. Tak jen projel na druhou stranu, mrknul na ceník, přišlo mi dost, dávat 3€ za prohlídku jezera, otočil to a dojel do kempu. Jistilo to pivo, přerovnáni bagáže, sprcha, čtení a spánek. Mezitím dvakrát sprchlo, což jen potvrdilo správné rozhodnutí zůstat vklidu.
Večer se nakládaly biky, povídalo se, k večeři bylo vepřové se zelím. Dávali slušné porce a ještě si chodili přidávat. Trochu se pomíchaly skupiny z Albánie a Černé Hory, povykládali jsme zážitky a pak se dlouho sedělo u ohně, popíjelo a zpívalo. Byla tam také česká rodina, měli dvanáctiletého kluka, který hrál moc dobře na kytaru. Až přestane mutovat, bude z něj snad výborný bavič. Zdrhnul jsem v půlnoci, spousta jich ještě dvě hodiny pokračovalo. Ale došly piva a skoro i kořalka.
Rakii tady podávají i ke snídani, tedy kdo chce.
Po snídani jsme chystali na odjezd, takže umýt se, složit tašky a dojít k busu naložit bágly, kdo chtěl do supermarketu a v poledne nastoupit a vydat se na 24 hodinovou cestu domů.
Na mostě přes Taru byl fotogenický most, kde byla pauza, při které někteří stihli i pojezd Zip line (zavěsí se do sedačky a jedou po drátě z jedné strany na druhou). Pak jsme někde čekali hodinu, zřejmě u nehody. Další cesta běžná, běžné čekání na hranicích, zcela zbytečné… Před devátou v Brně, v půl dvanácté v Praze. Vyložit, doběhnout pro auto, naložit do auta věci, rozloučit se a jet domů.
Doma vše ven, hadry do pračky, rozložit stan a spacák na zábradlí, aby vyschly, po dvou týdnech uklidit doma. No a druhý den do práce. Jen ale čvrtek a pátek. Další týden dva svátky, tři dny dovolené, takže zase klid.
Dovolená se mi hodně líbila, bylo to v horách, v přírodě, málo civilizace a přátelští lidé.
Cena byla 15 000,- za cestovku (Adventura), skoro všude brali normálně eura, těch jsem moc neutratil, tak 2 až 3 denně za pivo (po 1€/ks).