Nedělní stovečka
Po ohlasu na minulou trasu "ze Struhařova do Struhařova a zase zpět" jsem zapátral na netu a připravil další výlet na téma dvou stejnojmených obcí. Tentokrát jménem Písková Lhota. Cesta to je delší a z ruky, ale nešť.
Ráno jsem dal lehkou snídani - jogurt a müsli, vyměnil baterii v čidle teploty, které neukazovalo, respektive nedávalo data, naložil bike do vozu a odjel, trochu pozdě, do místa startu poblíž Poděbrad. Po vyložení stroje jsem se vydal po nové cyklostezce směrem Sadská. Pokračování bylo po polních cestách, kde jsem nejprve potkal mopeda, pak auto s přívěsným vozíkem naloženým dřevem a pak ještě osobní auto. Na to, že to byla polňačka, docela provoz. V Nymburce jsem se podíval na Hrabalovo posezení, což je lavička se štítkem a ze dřeva vyřezávanýma kočkama. Přejel jsem na druhou stranu řeky po železničím mostě s lávkou pro pěší a chvíli se naháněl s parníkem - předjel jsem ho proti proudu. Sem dobrej, jedu přes dvacet km/h! V Drahelicích mne překvapila rocková hospoda Prdel - ano mají to na vývěsním štítu. Cesta se stočila na SZ na Milovice. Ve Zbožíčku mají z bývalé trafostanice udělanou Síň tradic s předměty denního použití. Dalo se tam nahlédnout prosklenými okny a dveřmi. Pak byla stezka přes pole, která byla ovšem pouze na mapě, ale nikoliv v reálu. Jezeďáci, tedy dnes už vlastně zemědělci, pole komplet zorali. Těch 100m jsem tedy šel a pak vysypal hlínu z bot. Naštěstí bylo sucho. Po stezce mezi křovím se objevila taková široká panelová silnice - ejhle byla to letištní dráha... Chvíli jsem tedy jel středem, pak šel fotit krytá stání pro stíhačky, už zchátralá. V jednom byly zaparkované dva letounky a jeden stál u dráhy. Pánové si tam u stolečku užívali neděli. Průjezd kolem hromad suti, ve které se proměnily bývalé vojenské budovy, nebyl nijak krásný. Prohlédl jsem v Mordové rokli relativně zachovalý bunkr, který udržuje skupina vojenských nadšenců a občas tam organizuje nějaké srazy. Po podjetí dálnice jsem si konečně dal první plzničku v Horkách nad Jizerou, po asi 40km. Podél řeky je Greenway a tak byla volba jasná. Je to niva, ale nyvě se vůbec netváří. Ostružiny mne chytaly za rukávy a kopřivy se mi snažily dát polibek. Některé jsem aj i podjížděl, jak byly vysoké. Cesta ústila pod železničním monumentálním viaduktem v Krnsku, odkud byl stoupáček na zámek Stránov. Na Kocandě bylo druhé pivko. Výjezd po cestičce ke zřícenině jsem nedal a kousek tlačil. Zřícenina nic moc, je to soukromé a je vidět vlastně jen zeď. To bylo v té druhé Pískové Lhotě a v polovině cesty po 50km.
Dojel jsemdo Luštěnic, kde je hezky opravená fasáda zámečku a hospoda. Tam přijel chlápek na zajímavém kole. Myslím, že nemluvil úplně čistě česky. Ona tedy ani slečna servírka také ne. Po pivku jsem sedl na kolo za vzdáleného dohledu příslušníků Pomáhat a chránit a vydal se na polní cestu, kde to promile nevadilo. V Nymburce v hospodě Katovna byli dva pánové výrazně hrabalovského typu, tedy aspoň, jak já si ho tak nějak představuji. Při pivku a panáčkách si náramně užívali nedělní debatu. Bez problémů do hovoru přibírali kolemsedící spolustolovníky, včetně mojí osoby. Tam tedy byla poslední občerstvovací zastávka. Cesta vedla dál přes jez a po schodech nad plavební komorou. Dojezd byl taková polabská rovinatá klasika.
Skočil jsem do auta a vklidu dojel domů, kde jsem po sprše očekával návštěvu příbuzenstva. To dojelo krátce potom. No a pak klasika - pivko a večeře a dvě pivka u stánku. Docela mne překvapilo, že jsem neodpadl brzo, po těch sto km. Ale asi jak člověk nedřepí, povídá si a něco dělá, tak to jde.