Bosna a Hercegovina

Bosna a Hercegovina

srpen 2021

Tak konečně po dvou letech došlo na dovolenou. Furt to nevycházelo, záloha se válela u cestovky. Altaj zrušili kvůli vízům, když se čeští politici hádali kvůli Vrběticům, Pamír zase kvůli Talibanu, Kypr covidová situace (v mezičase jsem chtěl na výstavu stanů, to radši zapálili v Letňanech), takže nakonec Balkán. Stavil jsem se na nosošťoura (negativní, jak jinak), den před tím sekal do večera trávu a byl vorvanej jak jetel. Pochopitelně zase nestíhal. Ráno před čtvrtou vstal, nahonem balil a jel do práce. Pak ještě volal sousedovi, aby mi doma zhasl a vypl PC. Z práce rovnou do Říčan, v Tescu koupil svačinu (pivo a kořalku) a dorazil akorát když přijížděl bus. Říčanská parta obsadila velký kus vozidla a vyrazili jsme. Problém nastal na hranicích s BaH, kdy zadrželi paní, která nahlásila ztrátu občanky a když ji doma našla, chtěla normálně projet. Školácká chyba. To se vždy likviduje. Takhle jsme přes hodinu čekali, až to vyřešili s českým Interpolem.

Výsadek z busu v klidu. Rozjezdová etapa byla poněkud těžká. Mě se tedy nechtělo po silnici, takže byla severní varianta. Ale to nebylo moc bike free. Hodinu a půl do hnusného kopce po štěrku.
Naštěstí to nevadí, jsme koneckonců na cyklozájezdu. Potkal jsem ostatní v Trebišově. Tedy taková obec zde je taky, nejen na slováči. Pak ještě stoupání a sjezd kolem bogomilskych kamenů. Náhrobky asi...... Tedy má to označení Nekropole. Nastal čas na několik piv a dojezd 2 km do penzionu pod sjezdovkou. Večeře byla bohatýrská a snídaně také, furt nosili další a další.
Ráno po nezbytných úkonech na tělu a biku, jsme vyrazili kolem jezera (koupat se moc nedalo, bylo to mělké jak Balaton) a do zase sakra krpálu. Pak krásný sjezd. Dlouhý po štěrku, kde to ustřelovalo, ale to se dá ustát, pak asfalt, pro nás silničáře eňo ňuňo. Ve vesnici bylo nějaké náboženské procesí, stáli jsme 5 minut na silnici, zcela mimo možnost projet, totálně vše ucpané auty a chodci. Tedy akorát jeden si nahoře v restauraci zapomněl mobil, tak si to dali s kamarádem ještě jednou nahoru, v 37° to bylo asi fajn. My dali v Mostaru pivko, koupel, zase pivo. Já si dal pak pivo kousek od starého mostu (obnoveného po rozstřelu z jugo války). Večer procházka městem, hraní na kytaru a ukulele. Pohoda klídek.

Ráno snídaně na půlku, měli málo místa. Kola byla naložena od večera, bus nás vyvezl jako flákače a paďousy na kopec, po silnici jsme frčeli jen dolů. Ve městě Nevesinje pivko, kafe a dlouhou plochou planinou po asfaltu trochu nudně do minihospůdky. Tam jsme vypili veškeré lahvové pivo Jelen. Pokračovali jsme po štěrku mezi kamenitými stráněmi. To byl nejhezčí úsek. Po jednom brdku přišel reklamní vzorek asfaltu, jak trefně řekl průvodce Komár. Bylo to z kopce, takže jsme svištěli, co to šlo. Po kousku štěrku byl slíbený oběd. Jedl jsem výjimečně také. Trochu se bohužel šoupnul itinerář. Chtěl jsem se projet do kopce, po tom „flákání“, tak bylo pokračování na kopec nad Mostarem nad větrníky. Až na horu Brasina to už nešlo časově a vlastně ani fyzicky. Nahoře jsem potkal motorkáře. To už jsem konečně seděl na šutru s teplým pivem v ruce. Vrcholovou plechovku vozím vždy. Objel jsem větrníky a konečně se dostal na asfalt. To byla dost úleva. Na stoupání byly dva druhy štěrku: menší zrnitost, do toho se kolo boří, prokluzuje to a tancuje do stran; větší kameny, na kterých to poskakuje jak koza. Dva úseky jsem potlačil, neumím to přeskákat do prudkého stoupání. K busu dojezd asi v půl osmé, odbahnit se, dát hořčík a několik dojezdových piv. Do města už nebyl morál.

Ráno odjezd busem s přednáškou o jugošce od průvodce. Popojeli jsme k velikému jezeru (přehradě), vykoupali se, dojeli na místo výsadku. Protože 25km z kopce po silnici byl nesmysl, vydupali jsme si zase šílenej krpál k vysílači, to bylo furt málo, tak ještě 5 km odbočku, takovou smyčku, jak říkal průvodce ouško a přijeli opět na místo vysazení. Ta silnice nebyla jen tak, již nepoužívaná, spláchnuté 4 mosty, zarostlá místy v celé šíři. Bohužel jeden se rozhodl přejít po padlém kmenu a spadl tak blbě, že si vykloubil rameno. Nahodit se to nepovedlo, tak musel dokodrcat kilometr na tu hlavní, pak do hospody a volat záchranku. Ti měli už po fajrontě, nebylo to akutní, tak nejeli. Nakonec je odvezli nějací místní, spolu s průvodcem (kola tam zamkli). V nemocnici anestezie, nahození, sádra a nocování.  Po kamenech jsme přeskákali ty potoky, propletli se chroštím a kousek popojeli po hlavní silnici k hospodě. To bylo naprosto akorát, bo v dáli hřmělo a zanedlouho se spustil dost hnusnej déšť. Pomohly piva – několik, nějaké jídlo a mohli jsme dojet 12km do hotelu. Na památník bojů jsem rezignoval, jen udělal foto. Po večeři si sedl k řidiči a s pivem a grantskou a kecali jsme. Pak ještě hráli kamarádi na ukulele a byla večerka.

Ráno pošmourno, mrholilo a stejně se hodně lidí rozhodlo jít na pěšárnu na horu Maglič. Mikrobusem (v dost podezřelém technickém stavu) nás vyvezli do kopce. Trochu poprchávalo, ale jen krátce. Vyrazili jsme trochu bez nadšení, cesta se kroutila krz chroští a bejlí, takže jsme byli poněkud urousaní. Při šplhání po ocelových lanech to bylo horší. Vrcholek byl kousek za hřebenem, to už vpoho. Po vrcholovém pivu a fotce jsme šli naprosto hnusným suťoviskem, pořád se to hrnulo dolů. Po dlouhé štrapáci se náhle objevilo jezero, ovšem vidět bylo až na 30 m. Někteří se i koupali, bohužel teplota spadla na 11° a voda byla teplejší než vzduch. Po chvíli byla všem zima. Jak jsme seděli s pivem, silnou kávou a čajem, jak kdo, vrstvili jsme oblečení. Já měl jen lehkou větrovku. Ponožky v batůžku, ale boty (sandále, na todle horské putování zcela naprd) mokré a od bláta, tak to nemělo oni cenu. Chvíli jsem se ohříval o stěnu komína a pak jsme radši šli k mikrobusu asi 5 km, naštěstí trochu do kopce a zahřáli se. Dodrncali se do hotelu, odbahnili se, najedli, napili a zas bylo fajn. No a v batůžku jsem našel cyklošponovky, já hlava děravá.

Čtvrteční ráno bylo ve znamení bolavých nohou po tom sestupu. Chladno, mlha, nevlídno, nehezké vyhlídky, ale někteří měli přesto optimismus že bude hezky. No a taky bylo, no skoro. Sluníčko jo, ale 15°, pofukovalo, ale jelo se hezky. Na sedle klasické vrcholové pivo, to si neodpustím, sjezd, hledání jezera, koupání, slunění. Prostě ta cyklistika je fakt náročná. Přes nevelký kopec do takové dost svérázné restaurace na oběd. Paprikáš – něco jako guláš s bramborami, docela dobrý, pak odpočinek. No a pak se to nějak rozseklo. Hodně lidí odjelo do 7km vzdáleného hotelu Moskva, ale jednak to bylo brzy, druhak 7 km po asfaltu je v 16h blbárna, co tam? No a tak jsme popíjeli, někteří hráli kulečník, a pak byla ta sranda, že hotel byl plný. Fullbookink. Takže 12 tam někde zůstalo a ostatní zas přijeli. 7 kiláků není moc. My, asi 12 zatím vpohodě, druhý průvodce po instrukcích dojednal večeři, sprchu, ostatní, jak dojížděli se také zkulturnili. Chatičky malé, hezké. Kráva chlastala z bazénu, sprcha jen studená, WC funkční. Takový lepší Balkán. Na dvorku Zastava, asi v pojízdném stavu. V noci poněkud chladno. Dáša s Pepou v hamakách prochladli a později se ukázalo, že nejen oni.

Ráno jsme dojeli k hotelu Moskva, tam vyfotili památník, přes takové normální stoupání dojeli k jezeru, vykoupali se a dojeli po asfaltu k dvojitému ubytování. Půlka v jednom „penzionu, balkánskému hotelu,“ druhá naproti. My měli štěstí, tekla voda a na jídlo byla celkem slušná restaurace.
Poslední sobotní etapa byla kousek po silnici. Nejprve jsme potkali zájezd Čechů, kousek po asfaltu, pak brutální stoupání, na konec hnusná štěrkovka. Kousek nahoru, dolů, poslední prudký kus po šutrech všichni tlačili. Ale malinko. Potom byl apendix, 6,5 km na pivo a kafe. Jo a hezká vesnice a s výhledy na hory. Měli jsme kliku s brzkým odjezdem, proti se valili ti čeští cyklisté, a co minuta, to auto s turisty. Auta by tam měli zakázat, děsnej bordel a přelidníno. Ať to dojdou pěšky. No, a ještě banda na čtyřkolkách z půjčovny, taky za trest. Holt turismus v celé své obludnosti. No a pak jsme se tři rozhodli, že dáme kopec nad sjezdovkou. Dvoutisícovka nebyla zadarmo, ale nebylo to technicky náročné. Jen nasadit tempo a šlapat a šlapat. Nahoře poletovali paraglidisté, jednomu tam trefil dron do šňůry, pilot blbec, mohl ho zabít. Pod námi takový jako Špindl ve výstavbě. Bohužel jsme se rozhodli, že zkratka povede cestou kolem sjezdovky – takové docela černé. Tedy on tu zkratku průvodce myslel asi jako vtip. Dolů to v zásadě nešlo ubrzdit. Kolo sáňkovalo dle své vůle, prostě to skoro nešlo. No a pak jsem udělal jezdeckou chybu, moc jsem zpomalil, trefil šutr a šel k zemi. Jen silniční lišej a nějaké ty bolístky. A to už to nebyl tak šílenej prďák. Zbytek celkem šel. Jo, bylo to pěkně lesem, skoro trail. V Sarajevu jsme omrkli vyvěračku řeky Bosna. Pak Římský most, a vedle hotel, překvapivě pojmenovaný – Římský most. Naložili kola, což dělal druhý průvodce, hlavní se na trochu vyprdl. Poněkud smutné, když jako klienti jsme to nakládali.

Po večeři byla opět hudební vložka. Najednou půlnoci fuč a tak do kanafasu. Ubytování pěkné. Ráno nic moc snídaně, atrapa salámu, míchaná vajíčka a párek striptýzák. To jsme radši nejedli. Automat na čaj a kafe (nedobré) se zahradními kohouty místo normálních, taková tvořivost.
Po naložení bagáže pěšky na tramvaj, cesta do centra. Tam konečně dobrá levná pekárna, kafe z džezvy, komentovaná prohlídka. Průvodce opravdu znal. Pivovarská restaurace byla v neděli poněkud nesmyslně zavřená. Koukali jsme na místo atentátu na arcivévodu, dali oběd, nakoupili drobnosti, zmrzku, něco na cestu a po nástupu do busu se vydali na zpáteční cestu domů kolem 16h.

Na hranicích jsme se na hodinu sekli v koloně, celníci kontrolovali občanky čtečkou, někteří jen „úředně omrkli“ a další hranice Slovinsko – Maďarsko se to opakovalo. Cestu jsme upravili přes SK, když ten jeden vystupoval až v Praze. Po půlnoci jsem si objednal přes web antigen test. Už ráno jsme vystupovali v Říčanech někdy před devátou. V nemocnici jsem byl moc brzy, ale vzali mne, je to jedno, odběr je 5minut, pak 10minut čekání na potvrzení (negativní, jak jinak) a na kole domů. Hadry do pračky, poklidit a seznámit se s novými členy domácnosti – neteř přivezla 2 kocourky, už byli docela domestikovaní. Večer pivko u stánku, trochu pokec a do postele.

Ráno normálně do práce. Jenže odpoledne přišla sms, že tam někdo měl covid a máme jít do karantény, přesto, že jsme měli negativní testy. Tak sakra k čemu to je? No aspoň mohu makat doma. Ve středu odpočinek, poklízení, třídění fotek a od čtvrtka hnusné počasí. Karanténu 14 dní měli všichni, přesto, že měli testy PCR a někteří i dvojí očkování. No jo, holt si firmy musí vydělat.

No a v Česku podzim, chladno, deštivo, fujtajbl vespolek.

so: 45km, 1000m

ne: 75km, 560m

po: 94km, 1400m

út: 88km, 1000m

st: 16km, 1140m – pěšky

čt: 46km, 950m

pá: 53km, 1490m

so: 80km, 1620m

celkem: 460km, 9200m (zaokrouhleno).

Foto Rajče:

renda1969str.rajce.idnes.cz/Bosna_a_Hercegovina